Intimní focení páru bez studu, čtyři příběhy, co mě naučily nejvíc

Přišla ke mně se svým mužem, dva měsíce předem jsme to plánovali. Měla čtyři měsíce po druhém porodu, císařský řez, ještě nezhublá do předtěhotenských čísel, povolené břicho, jizvy na podbřišku. Byla z toho nešťastná. Říkala mi do telefonu: „Marcelo, vždycky jsem se chtěla nechat takhle vyfotit, ale teď se na to vážně necítím."

Já jsem jí řekla, ať přijde tak, jak je. Že s tělem po porodu mám dost zkušeností a vím, jak fotit, aby se viděla tak, jak se chce vidět. A že její muž, který za ní v telefonu stál a kýval hlavou, je důležitější než pár kilo.

V ateliéru jsem ji dlouho povídala, ne fotila. Sklenka vody, ona si stěžovala na to, jak jí dvouletý syn celou noc nedal spát. Smála se. Pak jsme začali. Začali jsme oblečené, ona v hedvábném župánku, on bez trička. Dlouhé pohledy mezi nimi, dotek na rameni, smích.

K aktu jsme přistoupili po čtyřiceti minutách. Otočila se zády ke mně, opřela se hlavou o jeho hruď, on ji objímal kolem ramen. Břicho v záběru nebylo. Jizvy taky ne. Co bylo v záběru: její záda, jeho ruka na jejím srdci, jejich pohled v zrcadle vedle. Pak několik portrétů zblízka, kde jsem fotila ji s ním v rozostřeném pozadí.

Týden po focení mi napsala: „Marcelo, neumím vysvětlit, co se mnou tyhle fotky udělaly. Konečně se na sebe podívám a vidím ženu, ne mámu po porodu. Děkuju, že jsi mě k tomu donutila."

Kontaktovali mě společně, oba okolo padesáti. Měli za sebou dvacet let manželství, tři už dospělé děti, vlastní firmu, hypotéku splacenou. A pocit, že už se v zrcadle moc nelíbí. „Marcelo, my už jsme staří," řekla mi v telefonu se smíchem. „Ale chceme oslavit, že jsme to spolu vydrželi."

Vzala jsem si pauzu a odpověděla jí: „Pojďte, prosím, do ateliéru. Pak rozhodneme, jestli jste staří nebo ne." Smála se.

Přijeli z Prahy, ona s vlastním kufrem oblečení, on s jedinou košilí. Začali jsme pozdě odpoledne. Sklenka vína, hudba, dlouhé povídání. Smáli se mi, že jsem je „přesvědčila přijet". Já jsem jim po hodině řekla: „Tak, teď půjdeme fotit. A vy mi ukážete, že padesát let je krásný věk."

Začali jsme oblečenými portréty. Ona v dlouhých šatech, on v košili. Pak postupně intimnější záběry. Ona v hedvábném župánku, on bez trička, sedící bok po boku v křesle. Pak jsme přešli k aktu. Krátké, citlivé, žádné násilné pózy. Ona v sedě, on za ní, oba s pohledem do strany, jeho ruce na jejím břiše.

Mám tuhle sérii ráda, protože ukazuje, co padesát let dělá s milostí. Není to chytlavé. Není to dramatické. Je to klid a respekt. A vy se na ty fotky podíváte za dalších pět let a usmějete se.

Po focení mi řekla: „Marcelo, ty jsi nás přesvědčila, že jsme krásní. A já ti za to děkuju. Bývala bych si nikdy nepředstavila, že po padesátce budu chtít akt v páru. A teď ho miluji."

Tahle dvojice mě zaujala. Kontaktoval mě manžel, sám, e-mailem. Napsal mi, že byli dvanáct let manželé, tři roky šli těžkou krizí, byli na pokraji rozvodu. A teď, po dvou letech terapie, se jim podařilo vztah zachránit. Že by chtěl pro ni a pro ně udělat akt v páru jako symbol toho, že se vrátili k sobě.

Já jsem s ním mluvila dlouho po telefonu. Ptala jsem se, jestli to ví ona. Jestli to chce ona. Akt v páru, kde jeden z partnerů to chce víc než druhý, většinou nedopadne dobře. Slíbil mi, že to s ní probere a dá mi vědět.

O týden později jsme měli videohovor všichni tři. Ona byla zdrženlivá, opatrná, viditelně ostýchavá. Říkala mi, že o tom přemýšlela, ale že má strach. Já jsem jí řekla: „Tak začneme oblečenými portréty. Akt zkusíme jen, pokud si v tom prostoru budeš cítit dobře. Žádný nátlak."

V ateliéru jsme spolu byli dvě a půl hodiny. Začali jsme oblečenými fotkami, on v košili, ona v dlouhých šatech. Smáli se, dotýkali se, byli zranitelní. Pak jsme přešli k intimnějším záběrům, ona v hedvábí, on bez trička. Po hodině a půl mi řekla: „Marcelo, já teď zkusím akt. Ale jen tak, abys mě fotila zezadu."

Tak jsme to udělali. Ona seděla na okraji postele, otočená zády. On klečel před ní, držel ji za boky, jeho čelo se opíralo o její bok. Žádné velké pózy. Jen jejich tělo a jejich klid. Vyfotila jsem dvanáct záběrů. Pak jsme přestali a vrátili se k oblečeným.

Po měsíci mi napsala: „Marcelo, ty fotky jsou důkazem, že jsme to dokázali. Nedíváme se na ně, abychom se obdivovali. Díváme se na ně, když si vzpomeneme, jaké jsme zažili pekla. A pak si připomeneme, že jsme spolu."

Tihle dva ke mně přišli šest měsíců před svatbou. Oba ke třicítce, on inženýr, ona učitelka, znali se pět let. Říkali, že chtějí mít z období před svatbou něco intimního, něco, co budou mít jen oni dva pro sebe. Nikde nezavěšené. Žádné rodičovské alba. Jen oni.

V telefonu mi řekla: „Marcelo, akt v páru jsem nikdy nedělala. On taky ne. Bojíme se, že budeme trapní." Já jsem se zasmála: „To se bojí každý poprvé. Nebojte se být trapní. Já se postarám, abyste nebyli."

Přišli do ateliéru jako dva nervózní teenageři. Smáli se vlastním nervům. Pila jsem s nimi kávu, ptala se na svatební plány, na to, jak se poznali. Po čtvrt hodině jsem viděla, jak se uvolnili.

Začali jsme oblečenými portréty. Hned od začátku se mezi nimi něco dělo, ten pohled, jaký mají mladí zamilovaní páry. Po půl hodině jsem řekla: „Teď půjdeme do intimnějších. Pokud cítíte, že je to moc, řekněte." Souhlasili.

On byl jen v boxerkách, ona v hedvábném prádle. Pak postupně méně, méně, méně. Pózy byly přirozené, dotek, polibek na rameno, ruka na jejím břiše, klečení vedle sebe. Žádné výrazné pózy. Jen jejich dva, společně.

Po focení mi napsali e-mail. Ona psala: „Marcelo, dnes jsme měli nejintimnější odpoledne v životě. Děkujeme. Fotky si schováme do soukromého alba. Jenom pro nás. Žádný Instagram. Žádné rodičovské alba. Naše vzpomínka na to, jaký jsme byli mladí a zamilovaní."

Když poslouchám tyhle příběhy zpětně, vidím jednu věc, která je všem společná. Nikdo z nich nepřišel proto, že chtěl mít „krásné akty". Všichni přišli proto, že chtěli oslavit něco důležitého. Tělo po porodu. Návrat ze smrti. Dvacet let manželství. Návrat k sobě. Začátek společné cesty.

Akt v páru je vždycky o tom, co je za fotkou. O příběhu, který přinesete. O důvodu, který vás vede. Fotka sama o sobě je krásná, ale příběh za ní ji dělá vzácnou.

Druhá věc, kterou jsem se naučila. Nikdo z nich nelitoval, že to udělal. Ani ten manželský pár po krizi. Ani ten pár ke padesátce. Ani ten mladý pár před svatbou. Naopak, všichni mi pak napsali, že se ke fotkám vracejí a vracejí. Že jsou pro ně víc, než si u focení mysleli.

Třetí věc. Nikdo z nich neměl ideální tělo. Nikdo neměl ideální vztah. Nikdo nepřišel v nejlepší fyzické formě. A přesto fotky vypadají krásně. Protože akt v páru není o tom, jak vypadáte. Je o tom, jak jste spolu.

Tyhle příběhy jsou krásné. Ale chci být upřímná. Akt v páru není pro každého.

Není pro páry, kde je jeden z partnerů přinucený. Pokud do focení jdete jen proto, že si to přeje partner, ale vy ne, nedělejte to. Fotky vyznívají strojeně a vy se v nich za rok nedokážete podívat. Pokud o tom přemýšlíte takhle, raději si dejte čas. Vraťte se za rok nebo za dva. Nebo nikdy. Nemusíte.

Není pro páry ve vážné krizi, kteří doufají, že fotka vztah opraví. Já nejsem terapeutka. Pokud spolu nemluvíte, nedotýkáte se, nepohlížíte na sebe, fotka to nezmění. Naopak vám dá tvrdou zpětnou vazbu, jak je to ve skutečnosti.

Není pro páry, kteří chtějí akt v páru proto, aby ho někomu ukazovali. Pokud váš motiv je „chci fotku, kterou ukážu", místo „chci vzpomínku, kterou si schovám", uvažujte ještě jednou. Akt v páru je hluboce intimní záležitost. Pokud ji potřebujete využít k vnější validaci, můžete být zklamaná.

Pokud se v některém z těchto „není pro" poznáváte, neztrácejte čas a peníze. Vraťte se, až bude lepší doba. Já tu pro vás budu.

Po každém aktu v páru se ptám klientů, jak se cítí. Většina mi řekne, že jsou v podivné euforii. Něco mezi únavou, dojetím a klidem. Je to normální. Akt v páru je hluboce intimní zážitek a tělo i mysl po něm potřebují čas.

Doporučuji vám po focení nikam nespěchat. Pokud jste z Brna, dojeďte na večeři. Pokud jste z dálky, zarezervujte si hotel nebo penzion. Tradičně doporučuji vinařství v okolí Brna, kde si dáte sklenku vína v klidu, ne mezi turisty.

Druhý nebo třetí den po focení vám pošlu náhled fotek. Většinou mi klienti odepíšou téhož večera, často krátce, jako: „Marcelo, ty fotky jsou neuvěřitelné." A já vím, že jsme udělali něco dobrého.

Pokud si chcete vybrat konkrétní fotky pro album nebo plátno, můžeme se sejít znovu. Buď v ateliéru, nebo po videohovoru. Pokud máte čas a sílu, doporučuji osobní výběr, je to krásný čtvrt hodina, kdy si znovu probereme každou fotku a vy si vyberete ty, které vám nejvíc mluví.

V ateliéru pracuju s denním světlem přes velká okna, hedvábím, ručníky a klidem. Tady jsou tři pohledy do prostoru, kam za mnou klientky přijdou.

Aktové focení v páru je hlavně o dotyku. O tom, jak se dvě těla potkávají, jak ruce hladí, jak se prsty propletou. Tyhle malé detaily často říkají víc než celé scény.