· Střípek z ateliéru ·
Dárek k narozeninám pro Danu
Dana · s dcerou a s její kamarádkou, kterou bere jako vlastní · 26. srpna 2026
Dana dostala focení jako dárek k narozeninám od svojí rodiny. Přijela ke mně se svou dcerou a s její kamarádkou, která je zároveň rodinná příbuzná a Dana ji bere jako vlastní. Přály si jedinou věc. Prožít spolu hezký den a mít z něj něco, co jim zůstane.
Nachystala jsem občerstvení, uvařila kávu a chviličku jsme si jenom povídaly. Tohle nikdy nepřeskakuju. Než se rozsvítí světla, potřebuju, aby se ženy u mě cítily jako doma. Na fotkách je pak vidět všechno, co si předtím v hlavě nesly.
Nejdřív v ateliéru, v bílém a v klidu
Začaly jsme uvnitř. Bílá trička, džíny, nic naaranžovaného. Ateliér mám postavený tak, že do něj celý den padá měkké denní světlo přes krémové závěsy, a to světlo ženám sluší.
Danu jsem si vyfotila i samotnou. Když se žena po letech postaví před objektiv sama za sebe, chvilku to trvá. Pak se to zlomí a ona se podívá do objektivu tak, jak ji znají jen její nejbližší. Přesně o tuhle chvíli mi vždycky jde.
Smích, který se naaranžovat nedá
A pak přišlo to, na co se u focení nejvíc těším. Holky se začaly dobírat, jedna druhé ukázala prstem na nos a bylo po vážnosti. Já v takové chvíli jenom couvnu a mačkám.
Nejlepší fotky vzniknou z toho, že na sebe lidi zapomenou dávat pozor.
Čekaly jsme, až se venku umoudří světlo
Pak jsme vyšly na terasu. Letos to venku nebylo jednoduché, bylo strašné sucho a tráva byla vyprahlá. Ale terasa vzadu drží, mám tam pořád něco kvetoucího a je hezká v každém ročním období.
Nespěchaly jsme. Počkaly jsme si, až slunce sleze níž a přestane pálit. To je jediná věc, na kterou u venkovního focení opravdu čekám, protože se nedá nahradit ničím.
Keř růží u plotu a vůně, která zůstane
Kousek dál mám u plotu keř růží. Není to nic upraveného, roste si po svém a část už odkvétala. Ale voní tak, že se u něj člověk zastaví sám od sebe.
Dana mi u něj povídala, že takové růže má také, a že se z nich dělají parfémy. Od té doby si říkám, že bych ty lístky měla začít sbírat.
Na fotkách vypadá zahrada jako v plném květu. Nebyla. Tohle je ta část mojí práce, kterou nikdo nevidí, a která se dělá až potom, u počítače.
A pak slunce kleslo úplně dolů
Poslední fotky jsou moje nejmilejší z celého dne. Slunce už bylo nízko, svítilo zezadu do traviny a holkám prosvítilo vlasy.
Dana objala dceru zezadu a obě zavřely oči. Nikdo je o to neprosil. Stálo to za celé to čekání.
· Co z toho vzniklo ·
Holky ode mě dostanou fotoalbumek. Zakázka je čerstvá, fotky si teprve budou vybírat.
„Focení u Marcely byl dárek od dcerky... A povedlo se nám zazářit, zachytit ten okamžik, kdy mládí a podzim života se spolu krásně snoubí. Marcela nás naplnila svou energií a naprostou uvolněností, přirozeně se odrazila v našich tvářích i pocitech! Život nám všem utíká- nebojte se zastavit se, spočinout v zachycení času! Budete cítit úžasně - jsme tady a teď!"
· Marcelin vzkaz ·
Kdybych měla z tohohle dne vzít jedinou věc, byla by to trpělivost. Nefotily jsme, když se nám zrovna chtělo. Fotily jsme, když bylo světlo.
A ještě jednu. Nečekejte, až bude zahrada dokonalá, až zhubnete, až bude lepší rok. Zahrada nebyla dokonalá ani u mě. Přesto z toho dne mají tři ženy fotky, ze kterých jde teplo.