Bohyně, umělecké akty ženy v přírodě nedaleko Brna

Většinou ženy mezi čtyřicítkou a šedesátkou. Ne proto, že by mladší nemohly. Mladší to ale často ještě nepotřebují, neuvědomují si tu sílu, kterou v sobě nesou. Bohyně focení dělají ty, které už ví, kdo jsou, a chtějí to vidět.

Někdy je to po rozvodu. Někdy po dlouhé nemoci. Někdy po porodu třetího dítěte, kdy si maminka řekne, že dvacet let nesla rodinu a teď chce ten den jen pro sebe. Někdy je to dárek od kamarádek k padesátinám. A někdy to je prostě potřeba.

Jedno mají všechny společné. Přijíždějí s otázkou, jestli to zvládnou. A odjíždějí s odpovědí, kterou si nečekaly. Ano. Zvládly.

Mám pár oblíbených míst, kam za bohyně focením jezdíme. Nejsou to turistická místa. Jsou to klidné lesy, pole se vzrostlou trávou, břehy rybníků, kde nepotkáš lidi. Diskrétnost je u akt focení v přírodě polovina práce. Druhá polovina je světlo.

Nejčastěji vyrážíme do okolí Čechyně, kde mám ateliér. Pár kilometrů a jsme v lese, který má krásné dopolední světlo. Nebo do polí kolem Slavkova, kde se v létě hřejí slunečnice a v září kolébají vzrostlé trávy. Nebo na Pálavu, k vinařstvím, kde mezi vinicemi padá slunce dolů a barví všechno do měděné.

A někdy si lokalitu vybereš ty. Vzpomeneš si na místo, kde ses cítila volně. Louka u babičky. Břeh řeky, kde jsi se koupala jako dítě. Pole za vesnicí, kde tě poprvé políbil. To jsou nejsilnější fotky, kdy je místo součástí příběhu.

Začínáme u mě v ateliéru v Čechyni. Dáme si kávu nebo domácí limonádu, projdeme tvůj kufr s oblečením, ukážeš mi, co máš. Na bohyně focení často stačí jedny lehké šaty, jeden šál, jedna deka. Žádné komplikované převlékání.

Někdy si bereš jen partnerovu košili. Vůně, kterou znáš. Občas to bývá ten správný kus oblečení, který v sobě nese příběh.

Když máme styling a slunce začíná měknout, vyrazíme. Lokace mám předem promyšlené, vždycky jsou pár minut autem od ateliéru. Cestou si povídáme. Někdy o tom, na co se těšíš. Někdy o tom, čeho se trochu bojíš. Většinou jsou ty obavy menší, než si myslíš.

Na místě se nepřevlékáš za zástěnou. Postaráme se o soukromí přirozeně, lokality si vybírám tak, že tam projde kolemjdoucí jednou za hodinu. Pokud si přivedeš kamarádku nebo partnera jako oporu, klidně. Stojí stranou, ohlídá, nesleduje. Mnoha klientkám se to líbí, je to klidnější.

Akt v přírodě stojí a padá se světlem. Nestačí slunce. Musí být měkké, prošlé přes koruny stromů nebo přes nízký mrak. Tvrdé polední slunce dělá ostré stíny a ploché barvy. Krásné fotky se v něm nedělají.

Proto Bohyně fotím buď brzy ráno, nebo poslední hodinu před západem slunce. Tomu se říká zlatá hodinka. Slunce je nízko, světlo prochází vrstvami atmosféry a barví všechno do měkkého zlata. Ženské tělo v něm vypadá jako socha vytesaná z mědi.

V zimě je zlatá hodinka brzy odpoledne (kolem druhé), v létě večer kolem osmé. Plánuju focení vždycky tak, abychom byli na místě s rezervou půl hodiny předem, klidně si pak posedíme, sundáš se postupně, nepředáváme se s časem.

Tvoje fotky nikdy nezveřejním bez tvého výslovného souhlasu. Pokud chceš, podepíšeme dohodu o mlčenlivosti. Fotky neukládám na veřejná úložiště, nesdílím s nikým mimo nás dvě.

Když mě klientka pustí zveřejnit alespoň výřezy, ráda to udělám. Detaily, záběry z dálky, momenty, kde tě nikdo nepozná. Krása zůstává, identita zůstává tvoje.

Ty fotky na téhle stránce mám se souhlasem klientek. Děkuji jim za to, je díky nim svět trochu hezčí, protože i jiné ženy vidí, že to jde, a najdou si odvahu jít taky.

Bohyně focení dělám celý rok. Každé období má svoje. Jaro krátké a něžné, světlo plné prachu z květů. Léto teplé a husté, slunce se ráno zvedne do mlh nad polema. Podzim měděný, zlatý, suchý. Zima studená a tichá, fotky se sněhem mají v sobě melancholii, kterou nic jiného nedá.

Pokud váháš, nejjednodušší období jsou konec srpna a září. Teplo, ještě dlouhý den, ale slunce začíná být měkčí. A pole jsou plné slunečnic nebo vzrostlých trav.

Pokud chceš dárek pro sebe k narozeninám nebo k Vánocům, naplánujme to tři měsíce předem. Termín si rezervujeme, klid v hlavě máš na své straně.