Já jsem stará škola. Mám doma plné skříně fotoalb, plné vyvolaných fotek z celého života. Jako fotografka mám ke starým albumům ještě silnější vztah, ten zvuk šelestící fotopapíru, vůně tisku, váha alba v ruce. To je něco, co mobilní galerie nikdy nenahradí.
Dneska se klasická fotoalba moc nedělají. Lidi fotí mobilem, fotky hodí do cloudu a do roka už si na ně ani nevzpomenou. A ještě hůř, většina si fotky vůbec nevyvolává. Skončí jako digitální zip soubory v 17. zálohovacím cloudu.
Fotokniha je dneska podoba toho, co mně před lety dělala fotoalba. Jsem s tím v pohodě, protože fotokniha je nádherná a člověk má opravdu na památku. Vázané desky, kvalitní fotopapír, váha v ruce. Když si ji vytáhneš z nočního stolku, otevřeš ji jako knihu v galerii.
Mám klientky, které mi po roce, dvou, pěti napíší: „Marcelo, ty fotky v mobilu už nevidím. Telefon jsem vyměnila, fotky jsou někde na cloudu, ale ruka mě k nim nesahá. Ale fotoknihu vytahuju z nočního stolku skoro každý měsíc.“
Mobil je zařízení. Otevřeš ho z donucení (notifikace, e-mail, práce). Fotoknihu otevíráš z volby. Z chuti se k sobě vrátit. Z momentu, kdy chceš zpomalit.