Rodinné focení v ateliéru Brno, úsměvy v krémových tónech

Někdy ti život přivede před objektiv tolik dětí, že chvíli jen počítáš. Malí, větší, ti největší. Tenhle den byl přesně takový. Rodiče trochu nejistí, děti zvědavé. A otázka, která visela ve vzduchu. „Zvládneme to vůbec?“

Ale neboj. Jsem nejen maminka, ale i babička. A když se sejde velká rodina, nevidím chaos. Vidím příběh.

Děti pózují, jiné zpívají, další šplhají po opěradle gauče. A to je v pořádku. Tohle není škola v přírodě. Tohle je rodinné focení v Brně, kde můžeš být přesně takový, jaký jsi.

Ateliér je vybavený spoustou hraček od českých a skandinávských výrobců. Mám ráda třeba Little Dutch a podobné značky. Děti se hned zabaví, lidé rychle pochopí, že tady bude pohoda. Občas skáču přes kostičky, ale jsem na to zvyklá.

Dospělí si dají kávu, čaj nebo limonádu. Babička se sesune do křesla, dědeček si přidá horké občerstvení. Domácká atmosféra, ne sterilní studio.

I když se vrátíte za dva nebo tři roky, děti si to pamatují. A přijdou s radostí. „Marcelka, ty hračky tam ještě máš?“ první, co řeknou.

U větších dětí to někdy chvíli trvá. Vejdou do ateliéru s rukama v kapsách a s pohledem „proč tu jsem“. Ale věř mi, když se to povede, fotka je o to víc poklad.

Patnáctiletá dcera s opravdovým úsměvem do objektivu, to není fotka, to je vzpomínka, kterou bude maminka strkat všem. Stačí se ptát na třídu, na koníčka, na hru, kterou všichni ve škole hrajou.

U úplně nejmenších naopak fotka vznikne, sotva přijdou. Stačí krátká písnička nebo Kašpárek s rolničkou a celé focení se rozjede samo.