25 let za objektivem, od svateb v devadesátkách k AI v dnešní době

Začínala jsem v Brně koncem osmdesátých let. Fotila jsem svatby v okolí, ze začátku ručně, na film. Jeden kotouček 36 záběrů, jedna svatba, jeden den, jedny ruce.

Bylo to jiné řemeslo než dnes. Musela jsi být maximálně přítomná, protože jsi neměla 500 záběrů, ze kterých vybereš deset. Musela jsi vědět, kdy zmáčknout. A kdy ne, protože dalším cvaknutím spotřebuješ poslední snímek na kotouči.

Tahle disciplína se mi vštěpila do těla. I dnes, kdy zmáčknu klidně 200 záběrů za hodinu, pořád mám v hlavě „kdy je TO“. Není to v technice. Je to v tom, co vidíš.

V devadesátkách jsem otevřela ateliér v Brně. Fotila jsem rodiny, miminka, batolata, svatby. Klientela přicházela přes doporučení od kamarádek.

Tady se začalo to, co mě dodnes drží. Klientky se vracely. Začaly bříškem, pokračovaly miminkem, novorozeneckým focením, prvním rokem, prvním školním dnem. A přijdou za pět let znova.

Pamatuju si moment, kdy mi maminka donesla maličké miminko. Dneska je z té holčičky slečna a studuje třetím rokem konzervatoř v Brně. Když se za námi občas vrátí, pochopím, proč mě tahle práce vyživuje. Tohle se za žádné peníze koupit nedá.

Když přišla digitální fotografie, hodně kolegů to zaskočilo. Pro mě to byla úleva. Najednou jsem viděla fotku na displeji, mohla jsem opravit chybu hned, mohla jsem klientce ukázat „tady, takhle to vypadá“.

Změnily se zakázky. Místo kotoučku za svatbu jsem najednou dodávala tisíc fotek. Místo papíru CD, později flashka, později online galerie. Klientky si zvykly mít fotky doma na počítači, ne v albu od babičky.

Změnil se i způsob práce. Začalo Lightroom + Photoshop, čistění pleti, opravy světla, retuše barev. Co dřív byla práce v komoře s chemií, dnes je práce na monitoru se sliderem.

Před pár lety jsem narazila na Everbot, AI nástroj pro generování obrázků a textů. Začala jsem si hrát, zkoušela, dělala vlastní vizualizace pro klientky.

Pak přišel ChatGPT a moment, kdy mi došlo, že tohle není jen hračka. „Ahoj, slyšíš mě?“ napsala jsem do prázdného okna. A on odpověděl. Normálně, lidsky, česky. Bez technických slov. Bez požadavku, abych se učila anglicky.

Dnes mám AI jako pomocníka v práci. Pro retuš pleti (Evoto), pro generování doplňkových vizuálů (Nano Banana), pro psaní textů (ChatGPT), pro video (Veo). Tým, který jsem si nemusela najmout, ale na který se dnes spolehnu.

Z mojí zkušenosti s AI vznikl projekt Babička hackuje. Vznikl proto, že kolegyně a klientky mi pořád říkaly, „já to neumím, nemám na to věk, jsem v tom ztracená“.

Já jsem v ten moment seděla u jejich kávy a říkala jsem si, „ale když to umím já, 56letá fotografka z vesnice u Vyškova, která neumí anglicky, tak to umí každá“.

Babička hackuje je tedy projekt, kde sdílím vlastní cestu. Krok za krokem, jednoduše, lidsky, bez korporátních termínů. Pro ženy, které chtějí AI použít pro svoje podnikání, ale nemají kapacitu se prokousávat tutoriály v angličtině.

Mění se technika, mění se módní trendy, mění se sociální sítě. Pořád stejné zůstává to nejdůležitější. Klient sedí naproti mně a já hledám moment, kdy ve výrazu vidím jeho samotného. Ne pózu, ne masku, ne „jak by chtěl vypadat“.

Pořád stejné zůstává, že rodina, která u mě fotí, se vrací. Že děti, které jsem fotila v peřince, dnes přicházejí samy jako mladí dospělí. Že babičky, které u mě fotily vnoučata, dnes přivedou pravnoučata.

A pořád stejné zůstává to, že fotka je darem. Ne komoditou. Ne věcí, kterou koupíš v supermarketu. Ne AI generátem. Je to chvíle, kterou jsme spolu strávili a kterou si necháš.

Nepřestala jsem se učit. Nový web, nové AI nástroje, mezinárodní koučovací kurz, který mi otevřel další vrstvu. Vlastní aplikace, automatizace, vlastní CRM, kde mi pomáhá Claude.

Nepřestala jsem fotit. Naopak, dnes vím líp než kdy jindy, co fotím a proč. Jiné zaměření, jiný tón, jiná hloubka.

A nepřestala jsem věřit tomu, že tahle práce má smysl. Že vytváříme něco, co tu zůstane. Někoho, kdo se podívá za dvacet let a řekne, „to bylo dobré období, jsem ráda, že jsem si to nechala vyfotit“.