Vyučená fotografka z Prahy, moje cesta k vlastnímu ateliéru

Když jsem dokončovala osmou třídu, nevěděla jsem, co budu dál dělat. Nakonec jsem se rozhodla dát si ještě devátou třídu, a to s vyznamenáním.

Měla jsem sen stát se učitelkou. Jenže kvůli vrozené vadě zraku, tupozrakosti, kdy na jedno oko téměř nevidím, mi tuhle cestu nedoporučili. A tak mě život nasměroval jinam.

Zůstala volba, o které jsem do té doby nikdy nepřemýšlela. Učiliště Fotografia Praha. A právě tam, i když jsem to tenkrát netušila, začal příběh, který se k focení po letech znovu a naplno vrátil.

Když se nám narodila dcera Gábinka, měla jsem pocit, že přede mnou stojí celý život a že teď už bude všechno jen krásné. Jenže krátce po pěti měsících od jejího narození přišla první obrovská rána. Moje maminka zemřela.

Bylo to, jako by se mi pod nohama propadla půda. Byla jsem mladá máma, potřebovala jsem její rady a oporu, a místo toho jsem stála před realitou, na kterou mě nic nepřipravilo.

Další rána přišla hned po pohřbu. Mého mladšího brášku si rovnou odvedla policie. Bylo mu sotva přes osmnáct a čekalo ho několik let za mřížemi. Jeho svět se zhroutil snad ještě víc než ten můj.

Myslela jsem, že už horší to být nemůže. Ale život měl připravenou ještě jednu zkoušku. Můj mladý manžel měl spolu se svojí maminkou těžkou autonehodu. Byli v Úrazové nemocnici v Brně a bojovali o život.

Co prožívá mladá žena, když se kolem ní během pár měsíců zhroutí celý svět? Nemá čas litovat se. Musí bojovat.

Věděla jsem, že musím zůstat stát, i když se mi podlamovaly nohy. Že se musím postarat o svoji holčičku, vést domácnost a vyřešit jednu věc po druhé.

A právě tenkrát jsem pochopila něco, co mě provází celý život. Že rodina je pro mě všechno. Že mládí, lehkovážnost a bezstarostná svoboda skončily. Začal dospělý život.

Ale já jsem lev. A lvi se nikdy nevzdávají.

Před několika lety jsme se rozhodli vyměnit život v Brně za něco klidnějšího. Přestěhovali jsme se do Rousínova, postavili si útulný domeček a vytvořili krásnou zahradu.

Bylo to jedno z nejlepších rozhodnutí, protože právě tady jsem našla dokonalé spojení pracovního a osobního života.

Moje zahrada není jen dekorace. Je to místo plné ovoce, zeleniny a květin, které si moje klientky můžou během focení utrhnout a ochutnat. A když přijedeš na focení, čeká tě také domácí sirup nebo marmeláda.

To je přesně ta atmosféra, která odlišuje ateliér v Čechyni od běžných studií v centru Brna.

Celou naši cestu v Brně až sem s námi kráčela také naše krásná psí holčička Jessinka. Byla to láska na čtyřech nohách. Citlivá, oddaná a trochu závislá na celé naší rodině. Trpěla separační úzkostí, ale právě to nás k sobě ještě víc připoutalo.

Myslela jsem si, že už je všechno na růžovém obláčku, ale přišlo nečekané neštěstí. Ten den jsme doma měli veselo, stěhovali jsme věci ze starého ateliéru v Brně do nového. Jessinka za mnou přišla na terasu, možná mi chtěla něco říct. Stačila jediná vteřina, jeden nepochopitelný okamžik, a byl konec. Bylo jí dvanáct let.

Už jsme věděli, že je na začátku vážné nemoci, a přemýšlela jsem, jak to jednou zvládneme, až nemoc pokročí. Osud ale rozhodl jinak. Byla jsem u toho jen já, když mi v náručí odešla. Je pohřbená kousek od nás, a tak s námi vlastně zůstává.

Mám dvě úžasné dcery. Obě mi dávají důvod být hrdá a zároveň mě inspirují každý den. Vždycky jsem věřila, že rodina je základ, a tak jsem se snažila, aby naše domovské zázemí bylo plné lásky, humoru a společných zážitků.

Do toho všeho patří můj manžel, se kterým sdílíme nejen radosti, ale také každodenní starosti. Jsme svoji od 13. října 1989 a je to největší láska mého života. Bez něj, jeho klidu a zodpovědnosti bych nebyla tam, kde jsem dnes. To, co jsme si tady vybudovali, je hlavně jeho zásluha. A jestli si někdo myslí, že to bylo jednoduché, tak nebylo. Za vším jsou hodiny práce a spousta odhodlání.

A nesmím zapomenout na naši babičku, která je pevnou součástí našich rodinných setkání. Jak to v životě chodí, z rodičů se stanou prarodiče. Narodila se další holčička do rodiny, Valentýnka.

Na prvním místě mám svoje milované zeťáky, švagrové a švagry, bez nich by to u nás nebylo ono. Do rodiny patří strýcové, tety, bratranci a sestřenice, prostě velká parta lidí, se kterou je vždycky veselo. A pak jsou tu moji přátelé a kamarádi. Někteří jdou se mnou pořád, jiní se z mojí cesty ztratili, ale i tak na ně často vzpomínám s úsměvem. Každý z nich do mého života něco přinesl a já jsem za to vděčná.

Fotografování pro mě nebylo jen koníčkem. Od určité chvíle jsem věděla, že chci lidem dávat vzpomínky, které budou s láskou prohlížet i po letech.

Začínala jsem s jednoduchou technikou, později jsem investovala do profesionálního vybavení a dnes kombinuji špičkovou techniku s přirozeným přístupem a citlivým vedením.

V Čechyni mám ateliér s jedinečnou atmosférou. Není to jen místnost s fotoaparátem. Je to prostor, kde se lidé uvolní, smějí se a jsou sami sebou. V létě fotíme často venku, na zahradě nebo u zahradního domku, který má skandinávský nádech a nádherné světlo.

Fotím rodiny, páry, miminka, těhotné ženy i business portréty. Každý člověk je pro mě originál, snažím se zachytit nejen jeho tvář, ale také emoci a příběh. Ráda přidávám osobní prvky. Děti si můžou hrát, rodiče si dát kávu, a často vzniknou ty nejhezčí fotky ve chvílích, kdy si už nikdo nepřipouští, že právě teď pózuje.

Když se stanete babičkou, svět se zpomalí. Chcete dělat věci, které vás opravdu baví, a učit se pořád nové věci. Najednou máte čas a chuť vnímat detaily, které vám dřív unikaly.

Teď máme kousek od sebe dceru s vnučkou a není nic krásnějšího, než když za vámi ten tříletý prcek přijde. Jen v tričku, ušmudlaná, s bosýma nožičkama, pozdravit vás a zeptat se, co zrovna děláte.

Tyhle střípky už umím zachytit a uchovat. Víc osobně, víc srdcem. A právě tak vznikají ty nejkrásnější fotografie.

Pokud hledáš fotografku nedaleko Brna, u které se nebudeš cítit pod tlakem, ale jako na návštěvě u kamarádky, budu ráda, když se zastavíš.

Společně vytvoříme fotky, které budou přesně takové, jaké potřebuješ. A možná si odvezeš také sklenici domácí marmelády.